Dorostenci do sezóny vstoupili jako úřadující mistr, přičemž osa vítězného kádru z předchozí sezóny do týmu nadále věkově spadala. Vzhledem k výkonnosti jednotlivců a menšímu počtu hráčů v kategorii juniorů ale zejména hráči ročníku 2006 pendlovali mezi dvěma věkovými kategoriemi, přičemž v případě potřeby upřednostnili kategorii vyšší. I proto tým, jehož soupisku naopak doplňovali (a skvěle se předvedli) starší žáci, nakonec v dlouhodobé části dorostenecké extraligy skončil v západní skupině na třetí pozici a účast na republikovém finále si musel vybojovat v kvalifikaci. Svěřenci koučů Ježka, Vely, Butora a Macha ji ale zvládli na jedničku, třikrát vyhráli a s celkovým skóre 20:5 se kvalifikovali na turnaj do Svitav.
Tam nejprve porazili Pardubice vysoko 6:1, poté ale zaspali proti Berounu a podlehli mu vysoko 2:6. Přes noc se ale tým oklepal, a ačkoliv se mu do cesty postavil nejlépe nasazený manšaft východní divize – pardubický Svítkov – dokázal si vzpomenout na vítězný recept z loňska.
V semifinále se Rysové ujali vedení 2:0, jenže soupeř odpověděl třemi brankami a Kladno muselo alespoň prodloužení zachraňovat až krátce před koncem základní hrací doby. Souboj nakonec dospěl do samostatných nájezdů, v nichž bylo Kladno úspěšnější a po roce opět stanulo ve finále.
Vyzvalo v něm Ústí nad Labem a vítězstvím 4:1 podruhé v řadě ovládlo dorosteneckou soutěž. Tahle jízda ale odstartovala mnohem dřív!
„Naše cesta začala už dávno, když jsme s Jirkou Jedelským a Jirkou Velou tuhle partu vytvářeli, připravovali a procházeli turnaji, prohrávali a vítězili. Prozatímním vrcholem letité práce bylo loňské vítězství v kategorii dorostu, a právě tehdy jsme si cestou autobusem do Kladna uprostřed oslav dali cíl si to za rok zopakovat. Vyhrát dvakrát v řadě, to už něco znamená. Bez velkých cílů nejsou velké úspěchy,“ vypráví hlavní trenér Jaroslav Ježek a dostává se k letošní sezóně samotné. „Už od přípravy jsme na sobě pracovali s vidinou splnění vytyčeného cíle, ale vzhledem k menšímu počtu hráčů a situaci způsobené několika zraněními, včetně mého, jsme se v úvodu přípravy spojili s juniory. Pro tým to bylo nakonec velmi pozitivní. Kluci se navzájem hecovali a posouvali. Skupina trenérů rozšířená o Pepu Moravce za juniory, novou posilu Vojtu Butora a později opětovně i o Míru Macha podle mě působila kompaktně. Za to bych chtěl poděkovat a věřím, že to k úspěchům obou týmů přispělo,“ bilancuje Ježek.
Dorostu pomohl i fakt, že útočné řady mistrovského kádru zůstaly prakticky kompletně pohromadě. Jiné už to bylo s obranou, která se z větší části vyměnila. Mladší hráči se od začátku aktivně zapojili do tréninků, ale chtělo to čas (a u některých i chuť), aby na sebe začali přebírat odpovědnost a nespoléhali se jen na zkušenější hráče ročníku 2006.
„S tímto se budeme muset vypořádat hlavně příští sezonu,“ nezastírá Ježek a vrací se k turbulentnímu jaru. „Ve druhé polovině sezony jsme si cestu k cíli zkomplikovali. Asi už nemá cenu důvody více rozebírat, ale paradoxně nám právě tohle možná nakonec pomohlo k obhajobě. Cesta sice byla delší, kluci unavenější, zasáhla i nějaká zranění, ale hlavně mladší kluci převzali odpovědnost a v týmu se zvedl morál. To zdůrazňuji, protože osobní nasazení všech, bojovnost a v neposlední řadě i blokování střel zdobilo náš tým v průběhu kvalifikačního i finálového turnaje.“
Když pak k týmovému výkonu přidali tahouni, kteří svou roli splnili na výbornou, důležité góly, bylo o úspěch postaráno.
Nejen hráčům pak trenér poděkoval: „Díky patří všem, kdo se na úspěchu podíleli. Mám tím na mysli nejen hráče a trenéry, ale i rodiče, fanoušky, kteří chodili na zápasy a povzbuzovali, vedení klubu, partnery, ale i soupeře. Bez nich by to nešlo.“
