Pane trenére, Oberwil Rebells obsadili na Páňa Cupu čtvrté místo. Jak turnaj hodnotíte s odstupem několika dnů po posledním zápase?
Já osobně jsem cestoval na turnaj se dvěma přáními. Za prvé – neudělat výsledkově nějakou ostudu, a za druhé – hrát hokejbal, který se bude líbit. Myslím, že obě přání se nám podařilo splnit. U mě převažují jen pozitivní dojmy. Už po posledním zápase v boji o třetí místo jsem chlapcům v kabině poděkoval a řekl jim, že na sebe mohou být hrdí, já na ně jsem. Do Kladna jsme chtěli přijet se širším kádrem, měli jsme připravených 22 hráčů a 3 brankáře. Jenže přišla zranění, pracovní povinnosti nebo i vojenská služba, a nakonec nás zůstalo jen 16 hráčů do pole a 3 brankáři. Na jeden zápas v pohodě, ale kluci odehráli 6 utkání za tři dny, a k tomu hned ve druhém zápase přišlo svalové zranění Raffaela Cioffa, který od té chvíle nastupoval jen do oslabení, aby blokoval střely soupeřů. V semifinále nám navíc jednoho hráče odvezli do nemocnice na šití a další skončil také se svalovým zraněním. I tak jsme turnaj dohráli se ctí a kluci to odbojovali do poslední sekundy. Tak, jak je naše krédo – jeden za všechny, všichni za jednoho.
V základní části jste předvedli skvělé výkony a porazili i domácí Kladno. Čím si vysvětlujete, že se tým tak dobře rozjel?
Šli jsme zápas od zápasu, hráli jsme svou hru, v každém utkání nás podrželi všichni tři brankáři, bojovali jsme jeden za druhého a hru jsme si užívali. Hráli jsme rychle s míčkem, bez míčku byl pohyb také dobrý, přišly šance, padly góly, kluci si to prostě užívali. Viděl jsem na nich, že chtějí. Možná se ještě více semkli, protože nás bylo méně, ale hlavně makali od první až do poslední sekundy. Ani po ztrátě míčku to nevypustili, naopak se ho snažili získat zpátky. To, že se nám zápasy ve skupině podařily a porazili jsme všechny soupeře, nám vyneslo vítězství ve skupině.
Přestože jste nakonec skončili čtvrtí, Rebells působili jako jeden z nejdisciplinovanějších a nejlépe organizovaných týmů. Co na výkon mužstva říkáte vy osobně?
Samozřejmě nikdo není rád, když prohraje semifinále i zápas o třetí místo. Možná pro nás bylo trochu nešťastné, jak to vyšlo. V sobotu jsme byli ještě ve 21:30 na hřišti, když jsme porazili domácí Kladno v souboji o první místo ve skupině, a už v 9:00 ráno jsme hráli semifinále. Do postele jsme se dostali až kolem půlnoci a v 6:30 už byl budíček. Takový byl rozpis, co se dá dělat. Hostivař ale vyhrála zaslouženě nejen proti nám, ale i celý turnaj. V boji o třetí místo nás pak stály výsledek dva fauly a dva góly v oslabení 5 na 3 a 5 na 4. Jinak si dovolím říct, že i v tomto zápase proti domácím jsme měli navrch, o čemž svědčí i střely na branku 29:13. Ale takový je sport – k vítězstvím se dojde jen přes porážky. Já jsem s výkony svých chlapců spokojený a věřím, že v budoucnu přijdou i vítězství v těch nejdůležitějších zápasech.
V čem vám tento turnaj ukázal, na čem musíte ještě do budoucna zapracovat?
Určitě nám turnaj ukázal i věci, na kterých musíme jednoznačně zapracovat. Vyzdvihl bych tři oblasti. Zaprvé přesilovky – ty nám nefungují tak, jak bychom si představovali. Vím, že není jednoduché hrát přesilovku bez praváka, ale musíme se s tím poprat, protože žádného nemáme. Když vidím soupeře, jak hrají s dvěma, třemi nebo dokonce čtyřmi praváky, je mi z toho skoro do pláče. Druhá věc – potřebujeme mnohem víc střel na branku. Hodně střel jde mimo, nebo jsou zablokované, nebo je chytne gólman. Chybí nám více přesnosti v zakončení. A poslední věc – občas dokážeme soupeře postavit na nohy našimi vyloučeními. Ne všechny fauly musely být, některé byly podle mě zbytečné, a to nás někdy stálo lepší výsledek.
Jak se vám líbila organizace turnaje a celkové zázemí?
Organizace turnajů v Česku je vždy na nejvyšší úrovni, o tom není pochyb. Na Kladně jsem nebyl poprvé, osobně jsem tu odehrál několik zápasů a turnajů, naposledy v roce 2022 s výběrem švýcarské ligy na Páňa Cupu. Když mě pak Milan Maršner asi před rokem oslovil, že by chtěli zorganizovat Páňa Cup 2025 na vyšší úrovni, s účastí týmů z více zemí, hned mě to zaujalo. Dal jsem mu slovo, že pokud se podaří dát dohromady 8–10 týmů, aby to mělo formát evropského nebo světového poháru, udělám vše pro to, abychom s Oberwil Rebells byli u toho. Nakonec to dopadlo skvěle – kvalitní týmy, ideální počasí, super zápasy a organizace na jedničku. Akorát tu časomíru je potřeba dát do pořádku. (smích)
„Hokejbal je moje vášeň, můj život“
Pojďme nyní mimo Páňa Cup. Jaké jsou vaše nejbližší plány s týmem Oberwil Rebells po návratu ze zahraničí?
Po turnaji v Kladně mají kluci týden volna. Je potřeba si odpočinout, doléčit nějaká zranění a bolístky, regenerace je důležitá. Poté začneme s přípravou na novou sezonu, která startuje 19. září prvním zápasem v lize. Najedeme na zaběhnutý systém tréninků a zápasů.
Jaký je váš tréninkový přístup, který uplatňujete u vašeho týmu?
Myslím, že je to podobné jako jinde. V letní přípravě kombinujeme kondici – tedy běhy, silovou přípravu, obratnost, strečinková cvičení, box. Máme své kondiční trenéry. V té době trénujeme třikrát týdně. Pak následují dovolené a po nich jdeme na hřiště. Před sezonou a během ní trénujeme dvakrát týdně na ploše, plus individuálně v posilovně. V zimní přestávce zase dobíjíme baterky v posilovně a tělocvičně, abychom byli připraveni na jarní část a play-off. Takto to u nás funguje.
Jak pracujete s mladými hráči, kteří se teprve zapojují do A-týmu?
O mně je známo, že rád dávám šanci mladým hráčům. Tohle je asi první sezona, kdy k nám do A-týmu nepřijde žádný junior. Je to škoda, ale bohužel jde o slabší ročník a není tam nikdo, kdo by byl schopný poprat se o místo v týmu. U nás jsou junioři v kategorii U18, a to je podle mě trochu nešťastné. Do áčka musí být hráč připravený i fyzicky, a ne vždy je osmnáctiletý kluk už tak daleko, aby mohl hrát za muže. Věřím ale, že v průběhu sezony s námi nějaký junior bude trénovat, protože pár talentů tam máme.
Který moment ve vaší trenérské kariéře vám zůstane nejdéle v paměti?
Těch momentů je několik. Jako hrající trenér první titul v lize, vítězství na světovém poháru 2011 v Plzni, kde jsem se posledním zápasem loučil s kariérou hráče. Potom vítězství na Evropském poháru 2012 ve Villachu, kde jsem už byl jen jako trenér na střídačce. Dále první titul s mou druhou generací hráčů v roce 2024. A samozřejmě jako trenér reprezentace to byl čtvrtfinálový zápas na MS 2024 ve Vispu, kde se nám podařilo porazit Řecko a poprvé v historii postoupit do bojů o medaile – a to ještě na domácím šampionátu. Hokejbal je moje vášeň, můj život. Ale i tak jednou přijde den, kdy odkoučuji svůj poslední zápas. Proto si to je potřeba užívat, protože nikdo neví, kdy ten čas přijde. Já si proto užívám každý jeden zápas, kdy stojím na střídačce v roli trenéra.
