ČÉĎA SE ROZLOUČÍ S KARIÉROU SE LVÍČKEM NA PRSOU

přečteno 2 100x

Vlastně už měl mít nohy na kanapi a odpočívat. Jeden z nejlepších českých hokejbalových obránců všech dob, sběratel mistrovských titulů Michal Dědič totiž ohlásil na konec sezony i konec skvělé kariéry. Jenže závěr sezony se v jeho případě ještě nekoná, Michal dostal pozvánku do národního týmu a zahraje si na mistrovství světa v Pardubicích. „Je úžasné, že se mi to povedlo, navíc jsem to opravdu vůbec nečekal. V Pardubicích to bude obrovský zážitek, zahrajeme si před spoustou lidí a to nám v hokejbalu většinou chybí. Snad je i sebe potěšíme nějakým úspěchem,“ přeje si Moravan, který nejúspěšnější roky odehrál v kladenském Alpiqu.

Ještě stále úplně nesmyl zklamaní ze své hokejbalové duše, chtěl se loučit mistrovským titulem pro Alpiq. Ale Čéďa, jak se mu přezdívá, je hlavně sportovec tělem i duší a rovný chlap. Nemyslí jen na sebe. „Ten titul jsem chtěl strašně moc, už proto, že jsem měl jasno, že po sezoně definitivně skončím. Ale chtěli ho i kluci z Kertu. A možná ho chtěli i trochu víc než my. Měli o motivaci víc než my, hráli za Libora Topolánka, který loni tragicky zahynul. Já jsem na Vsetíně s Liborem vyrůstal od šesti let, a i proto jsem klukům z Kertu ten titul svým způsobem přál také,“ vyznal se Michal ze svých pocitů po finále.

Rychle ale musel začít myslet na další přípravu. Mistrovství světa se blíží a Češi prahnou po tom, aby se titul vrátil do jejich rukou. Michal Dědič už také jeden má, z Plzně, ten o dva roky mladší ze Slovenska mu utekl. „Já mám v reprezentaci čtyřletky, nominován jsem jednou za tuhle dobu. Teď už jsem to opravdu nečekal, trenér Kadlec mi nic neřekl. Pozvánka mi přišla jako každému jinému, mailem. A přiznám, že jsem měl obrovskou radost,“ říká chlapík, který má na světovém šampionáty skvělé vzpomínky (zlatá Plzeň), ale i hořké.

Jako tu z roku 2005. Tehdy se hrálo v americkém Pittsburghu, a Dědič se do nominace dostal. Nikoliv ale za oceán. Proč?

„Prostě mi nedali vízum. Tehdy jsem hrál za Třinec a bydlel ve Vsetíně. Vydal jsem se do Prahy na americkou ambasádu, tam mi voják u okénko dal štempl Zamítnuto! A zase jsem jel domů na Vsetín,“ usmívá se historce, která tehdy k smíchu rozhodně nebyla.

Manažer reprezentace se tehdy marně snažil, neměl nárok. „Zajímalo by mě, jak by Amerika reagovala, kdybychom k nám na mistrovství nepustili jejich sportovce,“ kroutí hlavou Dědič ještě dneska.

Nakonec si za oceánem přece jen jeden šampionát zahrál, v Kanadě před čtyřmi roky získal stříbro. A teď ho čekají na závěr kariéry Pardubice. Vzhledem k tomu, jak se povedly šampionáty v Litoměřicích (1998) a Plzni (2009) se opět čeká, že diváci na stadionu nebudou chybět a Češi získají své čtvrté světové zlato.

Nejprve ale musí projít skupinou, v níž číhají někdy i týmy, od nichž byste dobrou práci s hokejkou moc nečekali. „Máme tam třeba Portugalce, ale ti v Portugalsku nikdy nebyli. Jsou to prostě Kanaďané s nějakými portugalskými předky. Zrovna v Pittsburghu, kam jsem tenkrát nemohl, nás porazili,“ vylovil z paměti.

To samé podle něj slibuje italský výběr, posledním soupeřem ve skupině budou USA. „Bude to vyrovnané, úroveň týmů se srovnává. Ale kvalitně se připravíme, máme na to ještě kemp ve Světlé a od příštího úterka už budeme v Pardubicích. Nemohu se dočkat, až to vypukne,“ dodal Michal Dědič.

Hráč, jemuž bude hokejbalové Kladno za jeho služby navždy vděčné a nikdy na jeho úžasnou hru plnou pohybu, přehledu a tolik obávané šlupky od modré nezapomene.

Hodně štěstí v dalším životě, Michale!

ŘEKNI O TOM DALŠÍM NA FB ŠIŘ SLÁVU RYSŮ Z KLADNA

JEŠTĚ SI PŘEČTI