ALPIQ KLADNO – MÉS QUE UN CLUB

přečteno 12 129x

Možná vás netradiční titulek zarazil a myslíte si, že jsem se ještě neprobral z nedělních oslav. Je to trošku jinak. Vstoupíte-li ve španělské Barceloně na slavný Nou Camp, bude to právě tento nápis ve španělštině, co vás uhodí do očí jako první. V překladu to znamená Více než klub a mě tento titulek napadl při včerejší ( nedělní ) oslavě stříbrných medailí, které naši starší žáci vybojovali na finále Mistrovství republiky na pražské Palmovce. Kdo bude číst dál ,možná to pochopí.

Horní řada zleva: Pavel Haisman, Jaroslav Vršek, Martin Tůma, Patrik Koželský, Jakub Černý, Jan Prokop, Ladislav Chobotský, Šimon Míka, Lukáš Pilc, Matouš Soukup, Jakub Černohorský, Michal Kuliha, David Bunda, Petr Adámek.

Dolní řada zleva: Zdeněk Klíma, Jakub Teinitzer, Petr Fenyk, Jan Tóth, Jakub Haisman, Lukáš Knobloch

Ležící: Milan Krpelán, Daniel Vlasák

V základní skupině jsme se postupně utkali s Opavou, Svitavami a Hradcem Králové. Nejtěžší bylo první utkání, kde jsme Opavu přehrávali, ale lámali si zuby na výtečném gólmanu Grufíkovi. Hlavně díky silné vůli a nadstardantnímu výkonu některých borců jsme v půlce zápasu vedli 2:0. Občas jsme se pouštěli riskantně dopředu a vzadu byly díry, takže pár zákroků na zlatou helmu vystřihl i Vlasák. Krize přišla na konci druhé části. Už před turnajem vypadl ze sestavy Šuhay kvůli antibiotikům. Ve druhé třetině musel odstoupit ze hry zraněný Kuliha a Opava snížila gólem z ofsajdu. Začala nás přehrávat a tlačit. V půlce třetí vzal všechno na sebe David Bunda a po individuální akci zlomil odpor Opavy. Utkání skončilo 3:1.

Po delší pauze nás večer čekaly Svitavy. Dva zápasy, které se hrály mezitím, dopadly tak, že nám bylo jasné, že po případné výhře nás nikdo z prvního místa nesesadí. Chlapci na soupeře vlétli jak sršni a po druhé třetině jsme vedli už 7:0. Pak dostali možnost i náhradníci, tempo polevilo a nechali jsme v tom vykoupat ubohého Krpelána, který rovněž předvedl pár super zákroků. V posledních třech minutách dali Východočeši tři branky a utkání dopadlo 7:3. Díky prvnímu místu nás v sobotu čekalo jen povinné utkání s Hradcem a čekání, kdo si vybojuje právo utkat se s námi v nedělním semifinále, kam jsme byli jako jistý vítěz skupiny nasazeni.

Na Hradec si vyžádali volno Pilc a Míka, neboť odehráli oba zápasy se sebezapřením a v ohromném tempu. Nejlíp na tom nebyl ani Bunda, Kuliha a Haisman, ale zápas zkusili. Hradec hrál o vše a zaslouženě náš oslabený tým porazil. Výsledek byl 5:2, ale kdybychom ještě za vyrovnaného stavu proměnili pár možností, možná bychom město českých královen potrápili více. Odjelo se domů relaxovat a chystat se na svátek každého hokejbalisty – semifinále republiky.

Odpoledne jsme se dozvěděli, že se střetneme s Ústím nad Labem, které v napínavém čtvrtfinále porazilo Svitavy po samostatných nájezdech. Druhým semifinalistou, který se dostal do semifinále přímo z prvního místa z druhé skupiny, byl Vsetín a po jeho suverénních výsledcích bylo všem jasné, koho si na finálový turnaj přivezl.

Přes brzký začátek jsme se s chlapci zdravě nahecovali a odehráli nejspíš nejlepší představení letošní sezóny. Včas nás poslal do vedení Míka, pak zvýšil dělovkou Pilc a na konci opět Míka dal výsledku definitivní podobu. Kluci splatili Krpelánovi závěr se Svitavami a pomohli mu k nejcennější nule v jeho kariéře. Zápas jsme odehráli v úžasném tempu a nasazení. Úžasní byli i fandové, kteří byli hodně slyšet. Díky neúčasti Šuhaye, dostali víc prostoru naši mladší žáci Chobotský a Prokop a byli úžasní. Láďa nedal nikomu nic zadarmo a Honzík poctivě posílal míčky hlavně na zkušeného Soukupa a zbytečně nedrbal. Občas si i vychutnal habány z Ústí u mantinelu díky své mrštnosti. Všechno nechal na hřišti Bunda a Kuliha. Míka, Pilc a Soukup odvedli rovněž životní výkon. Kluci pochopili, o co jde a k zápasu tak přistoupili i jej tak odehráli.

Vsetín ve druhém semifinále vymetl Opavu 9:1 a došlo k finále, které se rýsovalo už po rozlosování obou skupin. Valaši měli zápis úplně plný a později jsem se dozvěděl, že všech 22 borců, které vsetínský trenér nominoval na poslední utkání sezóny, jsou hokejky. Pravidla to umožňují, nezbylo než to skousnout a pokusit se o malý zázrak. Ve finále bylo vše jinak. Rozhodla již první třetina. Vsetín byl od začátku lepší. Alpiq si připravil jen náznaky šancí a v podstatě jsme nevystřelili na bránu. Vlasák předvedl pár pěkných zákroků, ale v páté minutě kapituloval poprvé. Vzápětí jeden ze vsetínských útočníků hrál v našem obranném pásmu vysoký míček rukou, plácl jej přímo nad naši bránu a Vlasák ve snaze přerušit hru se jej snažil zachytit ve výskoku. Zasáhl jej však tak nešťastně, že skončil v síti. Rozhodčí nespravedlivě branku uznal a argumentoval tím, že si jej dal kladenský brankář. To je omyl. V pravidlech je jasně napsané, že branka, která padne po dotyku jiné části hokejbalisty než je hokejka, může být uznána pouze, jde-li o zásah neúmyslný. Pakliže však padne po úmyslném kopnutí nebo plácnutí, neplatí. V hokejbale neexistuje pojem vlastní gól. Branka je vždy přisouzena tomu, kdo se míčku dotkl jako poslední z mužstva, které skórovalo. Nehraje tedy roli, že to tečoval hráč týmu, jež inkasoval. A o tomhle jsem přesvědčený, neboť kdysi dávno v kladenské lize, když mi to ještě běhalo, jsem se urval do brejku. Vedle mě běžel obránce, došlo na souboj, já ho ustál, ale ztratil hokejku. Stál jsem sám před gólmanem, před sebou míček, ale bez hole. Tak jsem to proti tomu gólmanovi prostě kopnul jak ve fotbale. Ten to vyrazil a všechny účastníky zápasu situace docela pobavila. Mysleli, že jsem totální debil, co si plete hokejbal s fotbalem, takže jsem byl za největšího idiota na celé Sítné. Po přerušení hry za mnou přišel rozhodčí a ptal se:“Cos blbnul, vždyť bych ti to stejně neuznal.“ A já, abych nebyl za takové tupé hovado, mu řekl po pravdě:“ Ale já chtěl napálit gólmana a zkusit, jestli se to do tý kasy třeba neodrazí od něj.“ rozhodčí mě vzápětí sdělil, že by branku nemohl uznat ani tak. Nevěřil jsem tomu a po zápase se doma začetl do pravidel a zjistil, že měl rozhodčí pravdu. Dokonce je tam taková situace i popsána. Bohužel nyní pravidla doma nemám, ale hned jak se k nim dostanu, přesně vám jej zde zacituji a řeknu jeho číslo. No a jak to bylo dál. Tohle byla voda na vsetínský mlýn, dostal se do pohody, zatímco my pomalu přestávali věřit. Do první sirény přidali Valaši ještě jeden gól a bylo hotovo. O přestávku jsme samozřejmě dál kluky hecovali, diváci nám stále fandili a zkusili jsme jako impuls vyměnit gólmana. Vlasák nic nezkazil, šlo o to něco změnit. Bohužel to nezabralo. Pěknou nálož si odnesl i Krpelán a Vsetín nakonec jasně a zaslouženě zvítězil vysoko 8:1. Někteří chlapci to nezvládli a začali brečet už v průběhu zápasu. Byl to po perfektní sezóně moc krutý trest. Hodně nám však pomohli fanoušci. Celý zápas neúnavně dřeli, křičeli a zpívali. Podali jsme vítězům ruku a pak nám všem došlo, že jsme vlastně dosáhli ohromného úspěchu. Druhý nejcennější kov je málo možná pro namistrované ruské hokejisty a možná by byl málo i pro vsetínské hokejisty, kteří si finálovým turnajem zpestřili suchou přípravu. Ale pro nás je cenný a medaili si všichni vystavíme na cenném místě. Proč? Protože jsme víc než klub.

Po celou sezónu jsme předváděli skvělé výkony. V zápasech se slabými soupeři jsme se nesnažili trhat světové rekordy, ale bavit se hrou, dávat krásné branky a zkoušet různé herní varianty. V těch těžších jsme si vždy uvědomili, že nám zadarmo nikdo nic nedá a poctivě je odlétali. Prohráli jsme tři utkání za celou sezónu, přičemž kdybychom chtěli, prohráli jsme jen jednou. Bohužel to poslední. Na Vsetín jsme neměli. V posledním utkání základní části s Jungle a posledním utkání finálové skupiny s Hradcem bylo prioritou nezranit se a nepřijít kvůli blbosti o registračku, abychom byli v plné síle na zápasy, kdy o něco půjde. Kdybych chtěl, vyhrál bych i tyto zápasy. Dělám hokejbal už nějaký pátek a vím, že vše zlé je pro něco dobré a tyto dvě prohry bych pojmenoval jako užitečné. Co mě nejvíce těší je fakt, že jak v základní části při derby s Junglem, při přípravném turnaji v Plzni, kde jsme se střetli s jinými a kvalitnějšími týmy, než jsme většinu sezóny potkávali, při semifinále v Jihlavě a při všech zápasech finále na Palmovce kromě posledního jsme všechny porazili zaslouženě. Občas se stane, že v zápase vyhraje horší tým, ale my byli ve všech lepší. A i v těch těžších, kdy už proti nám stály týmy z celé republiky jsme byli o třídu výš než soupeři. Kolegové z jiných týmů my sami říkali, jak to mám skvěle poskládané. Získali jsme si neuvěřitelný respekt. Když jsme hráli v Jihlavě první zápas a přejeli Pardubice, tým jež má v republice jméno, říkali si diváci, trenéři a příznivci jiných týmů: „Viděl jsi to Kladno, na ty tady nikdo nemá.“ Dělali jsme skvělou reklamu svému klubu a městu. Po celou sezónu k nám rádo a ochotno dojíždělo pár hráčů z jiných okresů, jenom proto, že si vážili být součástí skvěle fungující továrny na hokejbal, hrát zápasy s nejlepšími proti nejlepším. A nejen to. V zákulisí se utvořila skvělá parta hlavně z řad rodičů, kteří drželi s námi a hnali nás dopředu. Byli to právě oni, kdo vrátil po prohraném finále úsměv na naše zklamané tváře. Nenašel se nikdo, kdo by mně nebo některému z mých kolegů či svěřenců, řekl:“Vy jste tomu teda dali na prdel, nedalo se na to dívat.“ Naopak všichni jen chválili a blahopřáli. Kluci, vaši rodiče jsou na vás neuvěřitelně hrdí. Každý rodič chce, aby dobře vychoval své dítě, aby se jím mohl pyšnit. Je možné, že několik vašich maminek třeba chodí s hrůzou na vaše třídní schůzky, ale jdou-li na hokejbal, těší se neboť vědí, že zde makáte, děláte věc, která vás baví a děláte ji dobře. Děláte věc, která má smysl. Každý rok říkám stejnou větu. Podstata sportu není v tom, jestli jsi první nebo šestý. Podstata sportu je v tom, že někam patříš. Jsi součástí skupiny, kde se občas naskytne nějaký problém, ale ty si s ní odneseš převážně krásné zážitky a pocit, jež tě hřeje u srdce. Já jako hráč nikdy nic nezískal. Hrál jsem juniorskou extraligu, nebyl jsem nikdy extra hráč, co rozhodoval zápasy. Párkrát jsem i stál, takže znám dobře pocity náhradníků a snažím se v zápasech a trénincích pracovat i s nimi, neboť oni jsou rovněž velice důležitou součástí týmu. Tenkrát se nám ani moc nedařilo, byli jsme nezkušení. Poprvé jsme do play-off postoupili asi po čtyřech letech a to už jsem tam stál jako trenér, protože už jsem byl na juniora starý, ale na ta léta nikdy nezapomenu a kdybych se mohl vrátit na chvíli do minulosti, vrátil bych se sem. Některé bývalé spoluhráče jsem již léta neviděl, ale nedávno jsem se náhodou potkal na horách s klukem, který se jmenuje Petr Svoboda. Ten taky nebyl žádná hvězda. Hokejbal už dávno nehraje a neviděli jsme se předtím pět let a jeden čas byli i konkurenti v týmu na základní sestavu. Trenér měl základ jasný, chybělo mu obsadit pozici šestého beka a buď jsem hrál já nebo on. No a my si teď na těch horách normálně padli do náruče. „Jardo, si to ty?“ „Síbo, ty vole“ a už to jelo. Kecali jsme, vzpomínali a řechtali se, až jsme brečeli do pozdních hodin na baru. Síba tam měl sebou tenkrát novou, krásnou a milou přítelkyni. Ta byla na mě hodně naštvaná, ale pochoplia to a šla si lehnout. Víte proč to tady plácám? Protože zážitky, které jsme spolu zažili a zažijeme váš život ovlivní víc než to, zda někdy získáte zlato nebo stříbro. Jestli budeme dál vyznávat tuto filozofii, může se stát,že se za 10 let potkají třeba v Chorvatsku Kachna se Soukym a užijou si večer jako tenkrát já se Síbou.

V neděli ráno před nejdůležitějším zápasem sezóny jsem se po tom, co jsme měli týmovou poradu a vysvětlili si, o co jde a zdravě se nahecovali,zeptal Martina Tůmy,“ Martine, myslíš, že my dva trenéři jsme proto udělali taky všechno?“ Martin dlouze přemýšlel a odpověděl, že ano. Na to samé se zeptal on mě po prohraném finále. Já si nebyl také úplně jist, ale myslím, že taky ano. Možná jsme občas byli více pohodlní a něco nechtěli vidět, ale vy hráči jste taky sem tam něco obešli. Jedeme v tom spolu a nemáme se zač stydět.

Po utkání jsme jeli komplet děti i rodiče na závěrečnou večeři a já si užil jeden s nejhezčích večerů svého života. S některými z těch, co tam byli jsme vedli nádherné dialogy a místy si i vyříkali věci, které občas neklapaly. Nikdy nezapomenu na rozhovor s Davidem Bundou a zůstane to mezi námi. Já třeba řekl i něco Kachničce, což ho možná překvapilo. Nebylo člověka, kterému bych nepodal ruku, nepoděkoval a nepopřál hodně štěstí a všude to bylo od srdce. Žádné formality. Na všech bylo vidět, že sice je v koutku duše tlačí, že to nevyšlo úplně dokonale ke zlatu, ale jsou spokojeni s odvedenou prací nás všech a mrzí je, že ta skvělá jízda končí. Já jsem v této kategorii vybojoval zlato před dvěma lety a dost věcí bylo podobných. Ve finále jsme tehdy ten Vsetín udělali, ale měli jsme ohromnou kliku. Vsetín už tehdy měl stejnou filozofii. My si jeli užít bonbónek za celoroční dřinu, oni obměnili kádr a jeli vyhrát. V takovéto podobě můžeme Vsetín porazit v jednom zápase z deseti, a on tenkrát přišel. Letos bohužel ne. Letos jsem však zažil novou věc. My jsme do všech zápasů kromě finále nastupovali v roli favoritů. V roli těch, na které je vypsán menší kurs. A to je situace, kterou jsem dlouho neznal. A my jí splnili. My se prostě do toho finále dostali nejjednodušší a nejkratší možnou cestou. Nepotřebovali jsme žádné opravy. Když se nedařilo v zápase, okamžitě jsme zabrali. Troufám si říct, že v letošním roce bylo v kategorii starších žáků kolem osmi vyrovnaných mančaftů, které mohly hrát o bronz, pak dlouho nic a stříbrné Kladno a pak superstars z Valašska. Pravděpodobnost, že porazíme Vsetín tedy byla, že by třeba Svitavy nebo Třemošná porazily nás a to se také nestalo.

Ještě k tomu Vsetínu. Téměř celé hokejbalové republice vadí přístup, který tento tým zvolil. Stejně jako my, mohli Mistra vyhrát naši dorostenci, ale vsetínský odpor ve finále byl silnější než hráze Bečvy. Co se dá dělat, Kladno mohlo mít teoreticky tři zlata ( áčko, ml. dorost a my ), má jen jedno, regule to připouštějí a Vsetín toho využil. Já to mohl podobně nabouchat také. Učím na hokejové škole a 22 hokejistů v zápise jsem mohl mít také. Ale co bych z toho měl, přišel bych o partu a o ty skvělé zážitky a pocity z poctivě vykonané práce. Nemám na to žaludek. Třeba Patrik Koželský určitě neměl výkonnost na to, aby si zahrál v rozhodujících mačích sezóny v základu. Možná, že by ho v jiných týmech ani nevzali, ale byl to on, kdo měl při finále první slzy v očích. Byl šťastný, že mohl být u toho a být součástí toho týmu. Strávit s tou partou celou sezónu. Měl svou roli a patřil tam a byl za to vděčný. A mám já takovému srdcaři říct, aby s námi do Jihlavy a na Palmovku už nejel, že ho nepotřebuju, neboť jsem udělal 8 nových hráčů? To bych do konce života neměl klidné spaní. Vážím si toho jak to všichni ocenili. My jsme dosáhli maxima a všichni to pochopili, ocenili a pochválili. Vážím si toho a děkuji za to.

Tak a jestli jste u toho čtení neumřeli, dovolte abych vám představil hráče, kteří své rodiče, své trenéry, svůj klub a své město vzorně reprezentovali a dělali tu nejlepší reklamu pro všechny jmenované.

Gólmani, to byl letos malý zázrak. Neměli jsme jedničku a dvojku, měli jsme dvě jedničky. Od začátku do konce, včetně důležitých derby s Jungle, včetně prestižního turnaje v Plzni, včetně

semifinálového a finálového turnaje se střídali ob zápas. Vlasičovi se náramně povedl úvodní zápas finálového turnaje s Opavou, a ke mně se donesly hlasy ( Krpy radši se ani neptej od koho :-) ), zda bych nevyužil toho, že má takovou fazónu a nenechal ho to odchytat celé. Ale proč? Krpy stejně jako Dan odváděl super výkony celou sezónu, tak proč mu nevěřit. Přišly Svitavy, do gólu šel Krpy a měl to snažší v tom, že jsme zápas brzy rozhodli, ale i těžší v tom, že v poslední třetině už nikdo nehrál dozadu. V první třetině, ještě než jsme to zlomili, předvedl dva super zákroky, kdy na něj střílel hráč z první na kruhách. Nebylo, co řešit. Vlasič si to zase vyžral další den s Hradcem. Pro jeho klid jsme se ho i ptali, zda nechce třeba orazit třetinu, ale nechtěl a tak byla před semifinále jasně řada na Krpym. Nula v semifinále republiky, Milane gratuluji, to bych si napsal na plakát a vyvěsil z okna. Na Dana vyzbylo finále, což si někteří i hodně kvalitní géčka za celý život nezachytají. Bohužel uteklo nám to brzo a celému týmu. Dan to měl těžké a z taktických důvodů byl střídán, ale to je jedno. Důležité je, že nás kluci oba podrželi v klíčových momentech všech našich důležitých utkání.

Dan Vlasák je u nás už léta. Nejdřív to vypadalo, že to bude tuctový gólman, který občas něco chytí a občas dostane gól přes hřiště, ale začal na sobě před rokem více pracovat. Hodně mu pomohl Jarda Procházka a dneska je s Krpym nejlepším gólmanem v republice mezi ročníky 96. Nikdo nemá lepší a to přísahám. Jediný, kdo by se jim mohl vyrovnat, byl opavský Grufík, ale to je devadesátpětka.

Milan Krpelán byl pro mě na začátku velká neznámá. Já ho vůbec neznal a když jsem začal koncem léta přípravu se staronovým týmem, řekli mi, že je tu ňákej Krpy a je dobrej. Krpy byl v začátku trémista, ale pomohla mu asi vychytaná nula v prvním derby s Junglem, začal si věřit a od té doby byl neomylný. Navíc je to kliďas a skvěle si vyhovovali a navzájem se respektovali s Vlasičem. Ani na vteřinu jsem nepochyboval, že by v semifinále vybouchl a ta nula je pro něj zasloužená odměna. Je to typickej gólman. Je svůj ve svém světě. Já ho vlastně i dneska neznám. Občas jsem mu říkal nějaké věci, Krpy to odkýval a zalez do kasy. Vlastně téměř jediné, co jsem během skoro celého roku slyšel bylo tak stopadesátkrát ahoj, když jsme se vítali nebo loučili na trénincích a zápasech.

Kromě gólmanů jsme měli i super obranu. A já nemůžu začít nikým jiným než Davidem Bundou. David přišel ze zaniklé Habešovny. Já o jeho kvalitách moc dobře věděl, ale trochu se bál, zda nezneužije svoji roli vůdce. Naopak. Když se v prvním zápase sezóny dostal ke své obávané dělovce, každý čekal, že to tam pustí a buď dá gól nebo někoho zabije. David napřáhl a najednou místo střely poslal prudkou přihrávku na volného Haise před bránou, kterému jen stačilo držet pevně hokejku na zemi. Hais to nečekal, a tak místo krásného gólu nebylo nic, ale mě v tu chvíli došlo, že tenhle kluk sem nešel ze sebe udělat hvězdu. Ten sem šel vyhrát něco, co se mu v Habešovně nepovedlo a bavit se sportem a partou. Kluci si postupně zvykali a skvěle se sehráli. Když se nedařilo, byl to David, kdo jako první bez zbytečných řečí, práskl do koní a vzal to na sebe. Když kluci viděli, že ten nejlepší z nich místo aby nadával a kecal se tam rve jako kůň, pochopili a místo kecání jezdili taky. Na nedělní rozlučce mi David i jeho táta při soukromých rozhovorech navíc naznačili, že jsou moc rádi, že se vydali na cestu Alpiq a zažili skvělou sezónu. Chtěl bych, aby se David domluvil s Milanem Maršnerem a zůstal u nás. Vím, že jeho prioritou je hokej, ale přesto si myslím, že by se na nějaké koncepci byli schopni domluvit. David Bunda je pro mě nejlepší hokejbalista sezóny 2009–10. Navíc vedle Davida vyrostl hráč, o kterém bude řeč za chvíli, a který kdyby s ním nehrál v jedné obranné dvojici, možná nebyl tam kde je dnes.

A je to Petr Fenyk řečený Kachna. Stejně jako David přišel před sezónou z Habešovny a vůbec jsem nevěděl, co od něj čekat. Na úvodních trénincích se mi moc nelíbil. Připadal mi ( Kachno, fakt sorry ) tlustej, pomalej a hloupej. Ale s Davidem rostl. Nabral ohromné sebevědomí. Když někdy uprostřed podzimu poprvé zkusil sám vzít balón a urvat to, děsil jsem se a čekal jak ho na střídačce seřvu, ale akce dopadla dobře. Kachna si dovoloval čím dál víc, ale nechodil do nejasných soubojů. Nakonec zlepšil i přihrávky a rozehrávku. Myslím si, že to bude Kachna, kdo nahradí Davida v příští sezóně. Navíc je to v soukromí a kabině strašně fajn kluk a mně se s ním celý rok moc skvěle pracovalo. S celého týmu udělal v sezóně největší pokrok právě on.

Zatímco Kachna a Bundič jsou klasický Kabelkové, to znamená ofenzivní beci, Lukáš Knobloch je vzor klasického obránce od slova bránit. Strašně skromnej kluk, který si nepotřebuje hrát na hvězdu a absolutní prioritou pro něj je splnit si své úkoly. Jediný kluk z mužstva, který chodí poctivě střídat. Cítí, že má dost a při nejbližší příležitosti jde ven. Neuvěřitelně zodpovědný. Než aby šel do rizika, hraje vše z jistotou ven, nebojí se udělat icing, když je situace kritická. To třeba chybělo Bundičovi s Kachnou. Oni jsou skvělí a já si jich moc vážím, ale občas to chtěli zlomit sami a byla to křeč. Lukáš pochopil, že někdy málo bývá víc. Stačí mu říct:“ Hraješ tady a tady, s tím a tím a chci od tebe to a to“. Lukáš kývne, když mu něco není jasné, pro jistotu se zeptá, a pak jde a udělá to přesně jak jsem chtěl. Jestli si tohle bude číst nějaký můj trenérský kolega, pak vám přeji abyste takového kluka měl v týmu. Lukáš je nenápadný hráč a proto jsem maximálně rád, že byl oceněn pohárem pro nejlepšího kladenského hráče sezóny. On totiž nikdy statistikám kralovat nebude, ale pro tým je maximálně potřebný.

Během sezóny nám maximálně pomáhal mladší žák Ladislav Chobotský. Kluk, kterého jsem znal už od přípravky, a abych se přiznal, taky mu moc nevěřil. Láďa vyrost a nakonec dostal důvěru i v těch nejdůležitějších zápasech. Skvěle zapadl a jestliže Kachna je druhý Bunda, pak Láďa je druhý Knobloch. Moc se těším na spolupráci s ním v dalších dvou sezónách, neboť vím, že je poctivec, který nevynechá jediný zápas a dokážu si ho úplně jasně představit za dva roky v Extralize mladšího dorostu po boku Lukáše Knoblocha jako druhou obranu.

Většinu zápasů, i když převážně ve třetí obraně, odehrál i Jakub Černohorský. To je strašně zvláštní kluk. Hokejbal ho moc baví. Kuba má hodně vedlejších aktivit a docela často marodí, ale pakliže to alespoň trochu jde, nevynechá jediný trénink. Poctivě čeká na šanci, ale občas je myšlenkami jinde a na střídačce chrápe. Přesto je jeden z nás a já jsem rád, že si s námi vychutnal rozhodující zápasy na střídačce, ačkoli jsem mu moc šancí ve finále nedal. V příští sezóně bude hrát určitě větší roli a vím, že ho potřebuji.

Nevím, kam zařadit Lukáše Pilce, neboť to je takový profík, že kdybych mu řekl:“ Dnes je nás dost, jsme domácí, máme málo míčků, tak nebudeš hrát a budeš lítat pro ty balóny, co vylítnou ze hřiště“, tak on, místo toho aby mě poslal do hajzlu, tak si tam někam stoupne a až ten míček vylítne, tak nasadí sprint jako Bolt a než stačí rozhodčí písknutím přerušit hru, tak ho hodí zpátky na plac. Už to, že je ochoten dojíždět takovou dálku každý týden, přestože by byl ve Vlašimi za totální hvězdu, je mimořádně cenné. Lukáš ví, že může v hokejbalu něco dokázat a vydal se na cestu do klubu, kde to dokáže. Zvedl naši druhou lajnu a díky němu se dvojka dostala na kvalitu jedničky. Skvěle si sedl se Soukupem a probudil a zvedl i jeho. Rostl vedle něj i Honza Prokop a pro mě byla čest s takovým borcem pracovat. Navíc, přestože je nekladeňák, rval se ve všech zápasech jako lev, a nechal na hřišti vše. Skvěle zapadl a přestože některé borce svou kvalitou přesahoval o dvě třídy, na nic si nehrál.

Před sezónou jsem dumal nad otázkou, jak vyřešit otázku kapitána týmu. Nechat to na hráčích nebo jen na skupině starších. Nakonec jsem se rozhodl, udělat to diktátorsky a někdy v září si při tréninku vzal k sobě Michala Kulihu a řklukům ekl:“ Znáte tohoto borce? Tak To je váš nový kapitán.“ Musím se pochválit, bylo to skvělé rozhodnutí. Možná by měl Michal víc mluvit, ale na to tam zase byl spíš David. Michal byl spíš takovej Rolas na MS. Nekecal zbytečně a spíš strhl tým poctivým a srdnatým výkonem. Vynikající kluk, kterého brali všichni. Na něm, gólmanech a Bundičovi jsem postavil letošní tým. Vedl jsem ho už jako mladšího žáka a nepamatuji si, že bychom spolu měli sebemenší problém. Michal se mnou i v neděli zůstal skoro nejdéle na oslavě. Dlouho a hezky jsme si povídali. Asi proto, že nás ( mě určitě ) mrzí, že naše spolupráce končí. Neměl jsem nikdy lepšího kapitána. Navíc Michal to má moc dobře srovnané v hlavě.

Jakub Haisman je hráč, kterého vedu asi nejdéle. Také typ bojovníka. Nesnáší porážky. O body už mu nejde, to možná zkoušel kdysi dávno jako mladší žák. Vyrostl a myslím, že je rád, že je součástí naší elitní lajny. Také pracant, který nevynechá jediný trénink. Kuba moc chce, ale musí psychicky dozrát. Když se nedaří, bere to emotivně a je jasně největší palič týmu. Není to o tom, že by byl střevo, ale právě tím, že má to kladenské srdce a moc chce, a to ho bohužel svazuje. Já ho mám moc rád. Ono se to totiž otočí jako třeba u Kachny a přijde čas, kdy on bude novým Pilcem. A ten čas by měl přijít v další sezóně, protože bude na vrcholu v kategorii SŽ. Jelikož jsem diktátor ( někdy ), pro mě jasný kapitán do nové sezóny. Jinak já věřím, že v příští sezóně budeme stejně suverénní jak letos a bude mě čekat stejně emotivní loučení jako s Michalem. Moc sázím na tohoto chlapce a věřím mu.

Další borec, který odváděl skvělé výkony, ale hlavně v důležitých zápasech to nebylo ono, je Jakub Teinitzer. Fantastický, rychlý a šikovný plejer. Dostal se na špičkovou úroveň a trochu nám začal spát. Okoukal pár věcí, které okoukat neměl, ale je to taky srdcař. I na něm a jeho reakcích je vidět, jak strašně moc je rád, že hraje za Alpiq a je na to hrdý. Určitě si uvědomuje, že některé věci mohl řešit jinak. Já bych moc chtěl, aby spíš než na věci kolem klubu, se soustředil víc na hřiště. S Kubou Haismanem mohou za rok vytvořit nezastavitelnou dvojici. Tajny, máš na to a jsem moc rád, že tě mám v týmu.

Další hokejista ( ne však devadesátý v pořadí jako u Mistrů, ale druhý ) v našem týmu je Šimon Míka. A já ho stejně jako třeba Tomáše Krále z dorostu už ani jako hokejistu neberu. Šimon je kluk, který kdykoli má volno přijde, zavolá a zeptá se, kdy hrajem a jelikož není stabilní součástí týmu, vezme jakoukoli roli v jakékoli lajně. Jde se tam pobavit. Drží partu, kluci ho berou, respektují a váží si jej. Udělal pro nás v rozhodujících bitvách ohromné penzum práce. Takhle se mnou spolupracuje už tak šest let a vždy přijde, pomůže a domluví se, kdy bude moc zas. Neuvěřitelně skvělá spolupráce s Šimonem a jeho rodinou. Moc si jich za to vážím.

Matouš Soukup. U něj je to opačné než u Tajnyho a Haise. Tomu se moc nechtělo v základní části, hrál na střídavý start za dorost Jungle a rozhodl se tam po sezóně odejít, ačkoliv výkonnostně má bez problémů na Extraligu mladšího dorostu. Před play-off jsme si vyměnili pár sms a našli společnou řeč. Maty odehrál zápasy výtečně. Skvěle si rozuměl s Pilcem a držel i mladého Prokopa. Maty, zvaž to, a zkus aspoň tu přípravu. Odejít můžeš kdykoli, ale takhle skvělého plejera je do pralesní ligy škoda. Každopádně tvé rozhodnutí respektuji a děkuji za ta léta.

Padlo tu jméno Jan Prokop. Nejtalentovanější hráč od dob Radka Šímy. Ač o dva roky mladší, odehrál všechny zápasy a jel na dvě stě procent. Já o jeho kvalitách vím, ale když jsem viděl hráče Opavy nebo Ústí, bylo mi jasné, že Honza se tam nemůže prosadit. On je neuvěřitelně šikovný a moc na sobě pracuje, ale s tím fyzickým rozdílem nic nenaděláš. To prostě nejde. Honzík však hrál srdíčkem. Hrál na vrcholu možnosti svých sil a nakonec nám moc pomohl. Kdyby nehrál a nepředvedl své životní výkony, nebyl by vidět, protože by nevyhrál jediný souboj a nedoběhl jediný míček a byl by ve finálovém turnaji do počtu. Do Jihlavy přijel hned jak dohrál sezónu s mladšími žáky, ačkoli neměl nic jisté. Tomu říkám přístup. Jeho tři body proti Svitavám jsou pro něj obrovskou odměnou za tu dřinu, kterou absolvoval. Honza má na to, a ví to, aby jednou hrál tento sport na vrcholové úrovni, přesto bych ve všem dobrém radil jemu a spíš jeho tátovi, nejezdit přes hranu a lehce zvolnit. Jinak se moc těším na spolupráci v dalším roce. Myslím, že budeme svědky excelentních výkonů.

Součástí našeho týmu byli i kluci, kteří si v závěrečných bojích téměř nezahráli a v základní sezóně hráli většinou ve třetí pětce. První, koho budu chválit, je Jakub Černý. Přišel letos poprvé a klasický plašan. Kuba má však srdce bojovníka. Co mě zarazilo, že v zápasech, kdy o něco šlo, se bál jít na plac, aby něco nezkazil. Kubo, kdybych věděl, že něco zkazíš, tak tě tam necpu. Byl rád, že k nám patřil a čekám za rok výrazné zlepšení. Máš na to a věř sám sobě. Když jsme na podzim jeli do Vlašimi při velké marodce s deseti lidma a bez opor, byl jsi to ty, kdo musel zvládnout celý zápas, a tys jej nejen zvládl, ale i rozhodl. Jsem rád, že tě máme. Vím, že to zvládneš, tak tam jdi a lítej a neřeš, jestli něco zkazíš. Už spolu pracujeme rok a víš, že i kdyby ti to nevyšlo, tak já tě určitě nepoženu k Horákovu statku na popravu. Chybami se člověk učí.

Úplným opakem Kuby je Jakub Štekl. Další Kuba v týmu je naopak, mouchy snězte si mě, ale přesto v něm je talent. Je to pracant, neremcá a maká. Stejně jako Kuba Černohorec občas zachrápe na střídačce, ale když mu řeknu:“Jdi tam,“ tak jde a šlape bez ohledu na výsledek. Občas potřebuje popohnat, ale přestože se zatím moc neprosadil, hokejbal jej baví a i od něj očekávám za rok výrazné zlepšení. Je tvárný a může se o dost zlepšit.

Honza Tóth je kluk, který přišel původně jako gólman, ale udělali jsme z něj hráče do pole. Ze začátku se snažil, ale fyzicky moc nestíhal. Postupně převzal roli šaška týmu, což nikomu moc nepomohlo. Snažil se dělat dobrou atmosféru v kabině, ale občas přestřelil. Nakonec v Jihlavě způsobil asi největší problém, který nás v sezóně potkal, ale postavil se za něj tým, čehož si neuvěřitelně vážím. V Praze už byl v pohodě a makal na střídačce. Fandil, hecoval. S námi se radoval a brečel stejně jako další borec, o kterém už byla řeč, Patrik Koželský. I oni byli součástí našeho skvělého týmu a stříbro si zaslouží. Moc jim děkuji.

Třetí do party byl Petr Adámek. Kluk, který hodně chce, ale zatím mu nedošlo, že jestliže chce udělat kariéru a hrát, musí na sobě zapracovat. Je zbytečně negativistický. Před turnajem v Plzni se mi na tréninku zeptal, zda bude hrát. Řek jsem, že uvidíme, ale na začátku v základu nebude. Petr začal mluvit stylem, že se na to může vybodnout a že je to na nic. To je chyba. Měl na tom tréninku jezdit a sežrat Bundu i s chráničema. Nad nikým nelámu hůl, ale Petr musí začít od sebe, já mu milerád poradím a pomůžu, ale musí chtít. Navíc, bohužel to musím napsat, nelíbilo se mi Petrovo fungování na střídačce při finálovém turnaji. Na rozdíl od Kóži a Totíka. Přeji mu vše hezké, a máš u mě tričko. Byl jsi jedním z nás, tak si ho zasloužíš.

V sezóně za nás nastoupil ještě Lukáš Šuhay a Dušan Důras. Ti si odehráli taky své a nezapomněl jsem na ně. Pak tu byl ještě Denis Pešta a Jan Opatrný. Tihle kluci si to finále možná taky mohli zahrát, ale možná nepochopili tu správnou chemii, která je metabolismem Alpiqu.

Alpiq je víc než klub. Jan Neruda, kdysi národ burcoval k vlastenectví verši:“Opustím-li Tě, nezahynu, opustíš-li mě, zahyneš“. Takto symbolicky promlouvala česká země ke svým občanům. Patříš sem. Buď na to hrdý a nekoumej nad tím, co se děje jinde. Já bych zhruba to samé vzkázal našim hráčům napříč všech kategorií. Od mladších žáků po áčko, jsme letos dosáhli maxima ve své kategorii. V zemi Mistrů světa neexistuje lepší a kvalitnější tým. Važme si toho, buďme na to náležitě hrdi a přistupujme ke svému klubu, ke svým spoluhráčům a trenérům vždy s pokorou. Vrátí se vám to v podobě těch zážitků, které jsem prožil já a můj fantastický tým v uplynulých dvou víkendech.

Ještě jsem chtěl napsat pár řádek o svých souputnících trenérech Zdeňku Klímovi, Pavlu Haismanovi a Martinu Tůmovi. Stejně tak jako o naší písařce, kamarádce a fotografce Kláře, ale už mi došel dech. Bez těchto lidí bych na krku tu medaili neměl stejně jako hráči. Moc dobře to vím a děkuji za fantastickou spolupráci a nezapomenutelné zážitky. A třeba nám za rok vyjde ten jeden zápas z deseti a zlomíme to, protože si myslím, že s tím svaz nic neudělá. Zasloužili bychom si to, ale musíme makat jak letos. Pro mě to byla nejlepší sezóna a při vší úctě k takovým hráčům jako Radek Šíma, Radek Soukup, Tomáš Král a mnoho dalších, které jsem kdysi dávno vedl, a kteří to někam dotáhli, tak nejlepší sezóna s nejlepším týmem, který jsem kdy měl tu čest vést.

ŘEKNI O TOM DALŠÍM NA FB ŠIŘ SLÁVU RYSŮ Z KLADNA

JEŠTĚ SI PŘEČTI